Thursday, May 3, 2012

VÉVODA MAKEDONSKÝ KLIMEŠ


V Haškově životopise mají mnohá fakta fiktivní charakter. Fantazie proniká tak hluboko do jeho života, že dodnes nevíme, co si vlastně máme myslet. Jde o podvod, lež, anebo vtip a mystifikaci? Odlišit skutečnost od výmyslu je někdy velmi těžké, ba nemožné. 
Mezi takové "výmysly" patří například tvrzení, že byl absolventem Exportní akademie ve Vídni. Tento údaj se opakuje v několika dokumentech ve značném časovém rozmezí: v "curriculum vitae" z roku 1907 (přiloženém k žádosti o místo řediteli Národní knihovny dr. Řezníčkovi), i v tzv. Anketnym listě, který vyplňoval před odjezdem z Moskvy roku 1920. Ve víře v "pravdivost" svých smyšlenek byl Hašek neobyčejně vytrvalý: o svém tvrzení přesvědčil například i svou manželku Jarmilu.- V katalogu c. k. konzulární akademie ve Vídni ovšem Haškovo jméno nalezeno nebylo a nebyl zde ani zapsán. (Podle všeho navštívil Vídeň pouze jedenkrát, během své "apoštolské a misionářské cesty". Projížděl zde pouze vlakem při cestě do Bruchu nad Litavou.) 
U životopisců se různé narážky objevují. Jaroslav prý měl v úmyslu vstoupit do konzulární služby patrně v Rusku nebo v některé se sousedních zemí monarchie. Jak si tuto vlastnost vysvětlit? Proč lpěl tak urputně na svém tvrzení? Chtěl se chlubit absolutoriem na prestižním evropském ústavu? Nebo zakrýval hořkost nad tím, že studium na ústavu, kde se vyžadovala značná kauce, bylo pro něj už předem vyloučeno? 
Existuje i další okruh výmyslů a dohadů, které se týkají jeho názorů společenských a historických. Právě v politice byl Hašek velmistrem mystifikací. Nikdo nevěděl, za kým stojí a co si vlastně myslí. Dával si dokonce záležet, aby jeho názory a stanoviska byly nerozluštitelnými rebusy. Jaké jsou příčiny těchto "Haškovských" záhad? 
Především snad hluboké zklamání a rozčarování z anarchismu, z jeho pochybného radikaqlismu. Kde má hledat mladý člověk oporu ve svém mravním idealismu, ve své totální negaci "světa otců", když každý reálná ideologie selhává? Nakonec zažil Hašek totální krach toho, v co snad zpočátku věřil, myšlenky na "přímou akci", která způsobí nápravu poměrů. Ta zbankrotovala ve formě krádeží a "expropriací". 
Zklamání prohloubilo Haškovu skepsi, znásobenou duševními depresemi v pocit beznaděje. V té chvíli se Hašek stává zapřisáhlým kritikem doby a politiky, a to kritikem vervním a absolutním. Napadá, špičkuje, vysmívá se stávajícím hodnotám a institucím se sarkasmem a ironií až bezvýchodnou. 
Odvaha a přímočarost jeho povahy je přitom obdivuhodná. Znevažuje vše, nic nenechá na pokoji, nic neshledává svatým. Nejen státní autority a smyboly rakouské, ale i "vlastenecké" idoly českého národa. Ze všeho jenom posměch a šprým. Byl to červ nenávisti, který hlodá v Haškově temperamentu? 
Hluboká skepse a rozčarování z anarchismu prohloubily nedůvěru v teorii a ideologii vůbec. Jednotlivé postoje a stanoviska jsou od těch dob převážně osobním stanoviskem. Už nedůvěřuje žádné straně ani hnutí, bojuje na vlastní pěst a rozdává rány, padni komu padni. Pozici osamělého "dona Quijota" zakrývá bohémskou, mystifikující maskou. 
Maska je spolehlivou ochranou před útoky nepřátel. Co na tom, že ho neberou vážně. Tak se z Haška stal šprýmovný Enšpíglem a vtipný rarášek hospodských zábav. Lehce ironickým, dobráckým úsměvem zakrývá "cynický" sarkasmus své satiry, tajuplnými mystifikacemi přispívá k obecné zábavě a je oblíben přesto, že ho někteří nazývají "sfingou za hospodským stolem". 
Nikdo se v něm nevyznal, nikdo se nesnažil mu porozumět. I nejbližší přátelé tápají v nejistotě, co se za touto maskou skrývá. Bohémskou společnost překvapuje vždy nečekanými nápady a obraty. Jakoby si chtěl svou pověstí, svým bohémským "mýtem", vynahradit ústrky a nepochopení literární. Zvláštním druhem mystifikace jsou jeho podivné známosti a přátelé. 
Mezi nejzajímavější patří "vojvoda makedonský" Klimeš. S Haškem se prý seznámili v malé hospůdce na Betlémském náměstí, naproti starobylému lihovaru U Halánků, které se říkalo U Cmíralů, nebo také Monako. Chodívali sem sochaři Kocián a Reinhard, spisovatel Osten, malíři Ullman a Stroff; na klavír mnohdy hrál skladatel sokolských pochodů Karel Pospíšil, zvaný "pražský Offenbach". V této společnosti sedával rozložitý, statný muž s černým plnovousem. Za pasem, ovinutým barevným tureckým šálem, měl zasunut bambitku a kindžál, takže jeho vzezření budilo hrůzostrašný dojem. Všichni se divili, že ho policie nechá takto chodit. Tento muž byl slavný "hrdina balkánský" Jan Klimeš. Jaroslav pak za ním chodil do jeho bytu u paní Otčenáškové v Korunní 39 ještě s Jaroslavem Kubínem, bratry Markovými, Opočenským a jinými bohémy. Tam patrnmě domluvili i společný "balkánský" podnik. 
Nešlo tedy o směšnohrdinskou figurku, kterou Hašek v rámci humorné mystifikace vylíčil ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Jan Klimeš byl skutečná osoba a zdálo se, že dosti důvěryhodná. V roce 1903 vychází Světozoru seriál Organizace a život makedonských povstalců. Šlo o aktuální námět, jenž se dotýkal i velmocenské politiky evropské. Turecká nadvláda na Balkáně byla narušena vzpourou makedonských rolníků. Ruská pomoc byla přislíbena, Bulharsko uvolnilo průchod pro čety dobrovolníků. Povstalecký komitét se usídlil v Sofii. S podporou bulharské vlády a četnictva se pod Vitošou formovaly čety "komitů", jež směřovaly k tureckému území. 
Pro českou veřejnost se stala pomoc balkánskému povstání symbolem slovanské vzájemnosti. Ale nejen to. Turecký útlak Jihoslovanů mohl být srovnáván s poměry v Rakousku. Nastal tedy čas, kdy se i u nás zdvihne revoluční vlna? "Až zvítězíme zde, dopomůžeme Čechům k samostatnosti a budeme bojovat za ně a s nimi," prohlašuje ruský kapitán podle autora výše uvedené stati. Není nutno dodávat, že autorem zmíněného článku ve Světozoru nebyl nikdo jiný než - Jan Klimeš. 
Šlo tedy o věc smrtelně vážnou. Makedonská otázka vstoupila do dějin a rozrušila veřejné mínění. Národně sociální poslanec Klofáč cestuje na Balkán, aby "poznal věc na místě". O své misi podává zprávu rovněž ve Světozoru s názvem: Z mých vzpomínek na cestu po Balkáně. Také on se zmiňuje o klimešovi. Pobyl tam sice jen krátce, ponejvíce v Rylském klášteře nedaleko Sofie, ale to nevadilo, aby nezakončil svou reportáž výčitkou: "My doma sotvaže už troufáme si při sklenici piva postesknout si, požalovat, malomocně udeřit pěstí na stůl. Cynismus stěhuje se do našich duší... co povznášelo mysl našich dědů, leckteré české dušince je už směšností..." 
Balkánské povstání mělo podle Klofáče vzkřísit ochablého českého ducha k hrdinským činům. Věrnost všeslovanským ideálům, revoluční entuziasmus, na straně jedné, a na druhé "pivní" mentalita českého ducha. Nutno probudit uhasínající obrozenecké nadšení, nutno dát národu nového "hrdinu". A národně sociální poslanec ho našel - v Janu Klimešovi. "Je od měsíce mezi povstalci našinec, český dělník. Věnujeme mu tyto řádky. Před několika dny nám psal. Doprovázeli jsme ho s četou Karapajeva (jeden z legendárních vůdců povstaleckých čet) a nyní nám líčí první své dojmy. Vypisuje i mučednictví, jemuž na Malešovsku vydáni jsou všanc bulharští venkované. Je právě nyní na pochodu k četě Sarafova." (Sarafov jako vůdce makedonského povstání nedopadl zrovna nejlépe. Sebral peníze na nákup zbraní a odjel do Švýcarska, kde sbírku zpronevěřil a utratil.) 
Vždy naivní představitel české "dělnické" politiky však dále plane nadšením. Představuje "hrdinu makedonského" české veřejnosti touto rétorickou tirádou: "Jan Klimeš s puškou v ruce bije se za lid makedonský. Ejhle, slovanská vzájemnost osvědčená skutky!" 
Rozpor mezi patosem "vlastenecké fráze" a skutečností je zde tak patrný, že musel satirika a mystifikátora přímo trknout. Už proto, že Klimeše znal velice důvěrně. Klimeš byl ve skutečnosti prostý moravský chlapec, který byl v roce 1902 vyslán do Sofie jako obchodní zástupce čalounické firmy. Náhodou se seznámil v jedné vinárně s bulharsko-makedonskými vzbouřenci. Od slov nebylo daleko k činu. Opustil firemní zájmy a přidal se k povstalcům.) V Praze agitoval na pomoc trpícím Slovanům a měl styky s anarchisty. Jsa upozorněn, že se o něj zajímá policie, kamsi zmizel.- 
Po čase se však Klimeš objevil v Praze znovu ( prý aby mu vyňali granátovou střepinu, ve skutčnosti asi šlo o zbloudilou ledvinu), a vystupoval vážně jako hrdina a "vojvoda makedonský". Ve vyprávění se řídil heslem "skromnost krášlí muže, leč pravý muž se krášliti nemá". Jeho vyprávění je prosyceno heroickým patosem, užívá slavjanofilské rétoriky, jež byla módní zvláště u mladočechů. ( Diplomatický neúspěch české politiky po uzavření Rakousko- Uherského dualismu měl být "vyrovnán" trucovitým a naivním obdivem k "slovanskému" Rusku.) Kimešovo podání se v zobrazení lítých bojů na Balkáně nebojí výkřiků a sytých barev: " Smrtelně ranění svíjejí se v bolestech před našimi zraky... Och, co tu srdce cítilo, jaký hněv zaburácel v prsou každého našince!" Bitevní kartony se vyznačovaly nadneseným patosem, přerušovaným dramatickými pomlkami a emfatickými výkřiky: "Hle, bratři krvácejí za blízkými hranicemi, sestry stojí bez ochrany a vzpínají ruce k nebi!" apod. 
V anarchistické Omladině pokračoval Klimeš dalším seriálem vzpomínek pod názvem Boj na horách Goethe a Garvan. Emfatický patos je zde nahrazen poněkud konkrétnějším vylíčením bojů. Hlavním mottem a nejužívanějšími výrazy se nyní stávají slova: "vzpoura", "zrada","pomsta." Klimeš sám ze sebe učinil jednoho z vůdců povstání. 
Je zajímavé, že Hašek se od Klimešova vyprávění nikdy otevřeně nedostacoval. V Nové Omladině Klimešovy články otiskoval jako seriál. Podle Antonína Boučka vydali společně první sešit s názvem Bitva na hoře Goethe a Garvan a pokoušeli se to rozprodat po hospodách, leč marně. Co bylo příčinou, že Hašek svou účast na makedonské "revoluci" zakrýval humornou mystifikací? Proč nevyvrátil Klimešovo podání otevřeně? Těžko říci. Rozhodující je napětí mezi výmysly a skutečným stavem věcí, což se samo o sobě stává materiálem k humorné mystifikaci. 
Klimeš, jehož výraz byl ztělesněním revolučního patosu a glorifikace "vzpoury", byl sám o sobě figurou heroikomickou, jež se nabízela k zesměšnění. Ve Straně mírného pokroku pojal Hašek celé balkánské dobrodružství jako dějinnou mystifikaci. Za množstvím frází a patetických výzev vězí ubohá skutečnost. 
Balkánská epizoda vnímavému chlapci otevřela oči: pochopil dějinnou tragédii slovanství. Kmen stojí proti kmeni, rod proti rodu, bratr proti bratru, církev proti církvi. V rolnické zemi, kde lidé těžce, skromně a s odevzdaností dobývají chleba, není půda pro revoluční radikalismus, byť se tvářil sebevíce lákavěji. V lidu je nedůvěra k idejím, jež nejsou prověřeny mnoholetou zkušeností. Ty inspirují leda nezralé mladíky v literárních kavárnách.
Zvláště u balkánských národů je dějinná skepse výrazem staleté zkušenosti. V průběhu času došlo k vyvraždění domácí šlechty, individuum a národ žili v naprostém odloučení. Jedinec byl vždy cizákem, pánem, vojákem, knězem či vzdělancem. V panských kruzích panuje faleš a pokrytectví. Porobený člověk, vychovaný řadou trpkých zklamání, je skeptik. Život ho naučil nedůvěřovat tomu, co se mu vnucuje, byť by to vypadalo sebelákavěji. 
Lid si proto vytvořil zvláštní, nedůvěřivý vztah k moci. Navenek panstvu neodporuje, vypadá poslušně a "hloupě". Ve svém nitru však paličatě hájí své stanovisko a snaží se útlak přežít. Chová se v něm po svém, řídě se tradicí a zkušeností. Nevěří všemu, co přichází shora, protože v tom cítí klam a podvod. Tento "němý" odpor adoruje pochopitelně věci a hodnoty přízemní, hmotné a živočišné. Neplete se do vznešených ideálů a nemá pochopení pro jakoukoliv ideologii. 
Předností lidového odporu je jeden důležitý aspekt: je konkrétní a aktuální. Drsná přítomnost je mu bližší než nadnesený patos a fráze o šťastné budoucnosti. Měřítkem všech věcí je pak přítomnost - hrdinskou minulost zasazuje lid do baladické mytologie. 
Zdá se, že na základě svých tuláckých znalostí vycítil Hašek charakter a význam tohoto dějinného flegmatu. Přispěl k tomu i krach anarchistické revolty, jež ho v dalších letech pronásledoval, nedůvěra a skepse k velkohubé vlastnecké a revoluční frázi, kterou popzdější dějinná krize ještě podtrhla a zesílila. 
Balkánské dobrodružství se stalo školou kritického myšlení ve vztahu k masové vzpouře. Jeho výrazem je opět hluboká skepse a deziluze. Odhalila se propast mezi sférou revolučních snů a představ, a mezi tvrdou realitou. Rétorika výzev a frází, odtržená od skutečného stavu věcí, je lživě směšná, naivní, ubohá. Fráze je sestrou přetvářky, mravní, společenské i lidské, napsal později Karel Čapek. Její zobecňující role je klamná, nepravá, zavádějící. Nezřídka působí jako lež už tím, že se za skutečnost vydává. 
V rozporné zemi, hemžící se podvodníky a politickými dobrodruhy, se rozpor mezi radikálními hesly a praktickými možnostmi a předpoklady odhaluje zvlášť zřetelně. Zmatek v hlavách horkokrevných "revolucionářů" je zárodkem příští deziluze a skepse, jež rozežírá mentalitu davu a podlamuje energii národů. Horlivá propagace revolučních idejí je embrionálním stádiem nadcházející skepse. Prostředkem této dějinné demystifikace mohla být, z hlediska Haškova bohémského mýtu, jedně humorně - satirická mystifikace. 
Mystifikátor vychází z konkrétní, faktické podoby jevů, jež jsou základem parodie a sebeironické nadsázky. Proto vyhledává s oblibou obskurní bytosti a figurky, jež jsou k zesměšnění jakoby "nastraženy" a platí jako živé anomálie a autokarikatury. Právě tyto jevy a figury slouží výborně k svému účelu: jsouce nechtěně "komické" a odhalují "události" zevnitř, jakoby ze sebe. 
Falešný patos Klimešův a Klofáčovu rétoriku odhaluje kritika, skrytá v metodě mystifikace. Ta je totiž nejúčinějším druhem odhalení. Karikuje totiž jevy a dobu jejich vlastními prostředky. Postava makedonského "hrdiny" v Haškově podání stala karikatutou "revolučního" patosu a slovanské megalomanie.

No comments:

Post a Comment